Můj život mezi hvězdami - Petr Šramota - Kniha

Po válce se u maminky projevila nedomykavost srdeční chlopně. Každý rychlejší pohyb jí činil potíže. Operace pacientů s touto diagnózou se tehdy ještě neprováděly. Léčba medikamenty a každoroční pobyt v poděbradských lázních, který jí byl díky perzekuci za války přiznán, byly odsouzeny k neúspěchu. Její stav se pomalu zhoršoval. Poslední léta života byla prakticky upoutána na lůžko a v roce 1957 zemřela ve věku padesáti šesti let. O jejím charakteru a přístupu k životu svědčí historka z jednoho jejího lázeňského pobytu v Poděbradech, která se odehrála někdy v první polovině padesátých let. Maminka hrála velmi ráda karty. Cokoli - kanastu, žolíky, bridž. Jednoho odpoledne zasedly ke stolu čtyři dámy k partičce bridže. Jednou z nich byla maminka, které bylo vždy zcela lhostejné, s kým má u karet tu čest. A tak při licitování glosovala kvalitu svých karet po svém - "jedna šance ? tout bez komunistů" (to jest "bez trumfů") nebo "tři komunisti", což v jejím slovníku znamenalo "tři červené" (to jest srdce).
Vrchní sestra, která náhodou přihlížela, zbledla. Nevěděla, jak honem upozornit maminku na skutečnost, že jedna z hráček je sestrou ministra Václava Kopeckého, tehdy čísla dvě ve stranické hierarchii KSČ. Když se jí to konečně podařilo mamince šetrně sdělit, ta jen stroze poznamenala: "A mám se z toho podělat?" Pro význam slova "podělat" prý použila výraz poněkud hrubší.
Sestra ministra Kopeckého maminčin způsob vyjadřování pochopila. Nebo s ním možná i souhlasila? Bydlela nedaleko nás ve Školské ulici a faktem je, že se obě ženy docela spřátelily. Asi to s jejím komunistickým přesvědčením nebylo tak žhavé. Paradoxně toto přátelství v budoucnosti zásadně ovlivnilo moji další životní dráhu.
Život v bohosudovském institutu PTP pokračoval svým neměnným, zažitým způsobem. Buzerace na cvičišti se starými německými puškami - samozřejmě bez munice, politická školení, při kterých důstojníci bezmyšlenkovitě memorovali články z komunistického tisku… Od svých posluchačů - od pologramotných cikánů až po akademicky vzdělané filozofy, inženýry či faráře - vyžadovali reakce na přednášená moudra. Pouze jedna příhoda narušila monotónnost každodenního života.
"Vole, máš jít k politrukovi. A hned," vysypal ze sebe udýchaný službu konající svobodník Petrovi, který seděl v ateliéru na půdě a cosi kreslil.
"Co je?" zeptal se Petr, aniž zdvedl hlavu od prkna.
"Nevím, vole, ale jsou tam taky ňáký lampasáci a vypadá to na VKR (pozn autora: vojenská kontrarozvědka). Cos proved?"
Petr pobledl. "Co se stalo?" honilo se mu hlavou. "Co prasklo?" Cestou z půdy do přízemí, kde se nacházela kancelář politruka, ho provázely samé chmurné myšlenky.
Zaklepal na dveře, počkal na vyzvání "dále" a vešel dovnitř.
"Soudruhu poručíku, vojín Šramota přišel na váš rozkaz!" zahlásil se předpisově.
Vedle politruka zachmuřeně stáli dva důstojníci. Ten menší, hubený, s výrazem jezevčíka, začal: "Doufám, že vám nemusím říkat, proč jsme tady. Podle vašeho výrazu vidím, že je vám vše jasné. Spadla klec. Jasné?!?"