Divné dny - Láska v pěti novelách - Etela Farkašová, Markéta Hejkalová, Věra Nosková, Hana Pražáková, Eva Tvrdá - Kniha

Ukázky

 Hana Pražáková: Divné dny

Odsunula si trošičku židli a až teď se rozhlédla po celé jídelně, předtím měla zrak upřený jenom k velké tabuli, kterou má na starosti. Jídelna je veliká, takže nevidí dobře dozadu, ale jak tak bloudí očima, najednou – najednou jako by až tam vzadu docela v rohu zachytila známý profil. Žena, která ji zaujala, sedí sice zády k ní, ale jak se natáhla snad pro slánku či pro skleničku, pootočila hlavu a Alžbětě se zdá, že to je – máma! To přece není možné, máme je někde u Evženie, tam, kde lišky dávají dobrou noc, jak by se mohla octnout tady? Přesto je očima přitahována pořád k tomu stolku vzadu, teď se podívala i na muže, který sedí proti ženě – a ke svému úžasu vidí tvář matčina kolegy, jehož zná od vidění, z letmých setkání na chodbě podniku. A ta žena – teď zas obrátila hlavu na druhou stranu, zadívala se snad do tmy za oknem – a Alžběta už nemůže pochybovat.

Maminka.

Sedí tady s cizím mužem, se svým kolegou, a zatím má být u Evženie. Kolikrát v poslední době jela k Evženii, uvědomuje si Alžběta. Teď, co tatínek není doma, je vlastně pořád jen u Evženie… U Evženie!

Alžběta je jako omráčená, doslova jako by ji někdo praštil palicí do hlavy. Číšník před ni postavil talíř, nevnímá to, až sousedka položila ruku na její paži a upozornila ji, že má jíst, dala se tedy do jídla, ale pak talíř odsunula, není schopna pozřít ani pár soust.

Co má dělat, jak se zachovat?

Uteču! Napadlo ji ze všeho nejdřív. S matkou se tady nesmím setkat. Nemohu vysvětlovat Heleně a tady těm turistkám, že se tady setkávám s maminkou a… Kdyby tady seděla s tátou, vyskočila bych a utíkala k nim a měla bych hroznou radost a oni by měli hroznou radost ze mě… ale tak to není, máma tady je s cizím mužem a já musím pryč, pryč, ať se děje co chce.

Přetrpěla večeři, a když viděla, že Helena vychází z jídelny něco zařídit, vyběhla za ní.

„Heleno!“

„Ano? Co potřebuješ? Co ti je?“ užasle se zadívala na Alžbětinu zsinalou tvář, najednou změněnou. „Co se ti stalo?“

„Mně je hrozně nedobře, Heleno, prosím tě, pusť mě domů, přijdu ráno, už v sedm budu tady, jenom se doma vyspím, prosím tě, Heleno...“ drmolí jako v zimnici.

„Jestli je ti špatně, zavolám sem pohotovost.“

„Ne, nebudu přece komplikovat situaci, doběhnu na autobus a doma se dám do pořádku, vážně, Heleno, určitě se mi udělá líp a ráno nastoupím. Já jdu, Heleno, seběhnu pod kopec na autobus.“

„Vezmi si aspoň kabát, proboha. Děláš mi hroznou starost, jenže já s tebou nemůžu – opravdu bych zavolala doktora.“

„Mám svetr, nebude mi zima, ještě není tak pozdě.“

„Osm hodin. Tak běž. Jdeš opravdu domů?“ upřela na ni najednou podezřívavý pohled. „Není to habaďúra, viď že ne, Alžbětko?“

„Není, opravdu ne… je mi špatně. Letím.“

Helena ji pohladila paži a Alžběta s kabelkou přes rameno, v níž má všechny doklady, peníze i klíče, utíká přes nádvoří před hotelem k pěšince, kterou seběhne k silnici, a tam už jezdí městský autobus.

V lese je tma, ale Alžběta tuhle cestičku dobře zná. Chodívali sem s rodiči v neděli na procházku, to byla ještě o hodně menší, toulali se po okolních lesích a pak si na Hájovně dali kávu a ona džus. Zrovna touhle cestičkou pak scházeli k autobusu. Alžběta se teď nestará o to, že by ji tady mohli přepadnout, že vůbec není dobré běžet večer sama lesem, v okolí hotelu se mohou potloukat všelijaká individua – o tom neuvažuje, chce domů, jenom domů, určitě ji žene instinkt, aby se v ohrožení ukryla doma, tam se chce skrýt před zlem – a ji potkalo zlo, jehož se nenadála, netušila,

že by ji mohlo zasáhnout.

Chvílemi se jí zdá, jestli to nebylo jen mámení, to se přece ve skutečnosti nemohlo stát, to, co se stalo jí; ne, není to pravda, viď, maminko, povídá si v duchu a přitom se zrovna řítí dolů, ten instinkt skrýt se doma ji popohání.

Vydechla si teprve, když asi po deseti minutách doběhla pod kopec a postavila se na zastávku autobusu. A měla štěstí, vzápětí zazářila světla, Alžběta začala mávat, autobus zastavil a ona vpadla dovnitř a sklesla na sedadlo.

Autobus je poloprázdný, všichni pasažéři se na ni zadívali, v nadýchaném růžovém svetru nepatřičně září v přítmí, lidé na sobě mají kabáty a kabátky, bundy a haleny, na první pohled se pozná, že ta holka odněkud utekla, je uštvaná, jako by ji honili – tak ji hodnotí skupinka mladých vzadu v autobusu, jedou zřejmě v sobotu někam na diskotéku a jen tak mezi sebou plácají.

Jeden mladík navrhl:

„Nemáme ji vzít s sebou?“

Dívka ho zchladila:

„Ta má jiné starosti. Určitě odněkud zdrhla. Nech ji být.“

Městským autobusem dojela na náměstí, kde přesedá na trolejbus. Už se blíží k domovu, netouží tam být jen proto, aby se skryla, aby tam byla sama, neví, co bude dělat – začne plakat, naříkat, křičet, výt? Ano, má takový pocit, že se jí chce výt a křičet, nikoli plakat, pláč snad člověka přepadá, když je smutný nebo když ho něco bolí, ale ona necítí smutek, ona cítí zmatek, úděs a úžas, ale především strašný zmatek. Ještě z jiného důvodu pospíchá, letí domů – chce tam dorazit dřív než matka, aby měla čas trochu se vzpamatovat, aby si rozmyslela, jak jí řekne, že ji viděla – ale co když matka bude tvrdit, že to nebyla ona, že přece byla u Evženie. Ne, mami, já jsem se nemýlila – ach, jak ráda bych se mýlila, to ani nevíš, maminko – už s ní v duchu hovoří, už touží, aby přišla, aby si vysvětlily, co se stalo, aby se dozvěděla, že to není pravda – a přitom ví, že to je pravda, jenom se vzpírá uvěřit.